První noční běh

Prožívám pestrý život s množstvím běhů, ale moc jsem se těšil na šestnáctikilometrovou trať nočního běhu Forest Night Run v Hradci Králové.

V Hradci Králové jsou podmínky pro běh takřka ideální, což jsem si už vyzkoušel na nejednom závodě i tréninku. Již v autobuse z nádraží k domu mé kamarádky a trasérky Jitky jsem zaregistroval dvě běžkyně, které se domlouvaly, kdy se večer na závod sejdou a co si oblečou. Ano, z toho jak se obléci, jsem měl největší obavy, protože předpověď hlásila déšť.

Vystupuji z autobusu a již mě čeká Jitčin manžel Martin. V zázemí u nich doma probíráme strategii co si vzít sebou, co obléci a v kolik vyrazit na místo závodu. Jitka podléhá lehké předzávodní nervozitě a já se jí ani nedivím. Vést slepého běžce a ještě v noci jen za svitu čelovky, je vážně husarský kousek.

Vyrážíme pěšky na start a po cestě k bufetu U vlka potkáváme další běžce, kteří se rozhodli páteční večer nestrávit u televize, ale na rozblácených lesních cestách kousek za městem.

Jsem jako ve snu. Setkání s novými přáteli a milými organizátory, focení ve světle čelovek a čekání na start.
Organizátoři měli vše moc pěkně připravené. Dobře značenou trať a příjemné zázemí.
Nejvíc si ale cením toho, že oznámili běžcům, že s nimi společně poběží jedna dvojice spojená gumičkou - trasér a nevidomý běžec. Apelovali na ostatní, aby vůči této dvojce byli ohleduplní a nesnažili se proběhnout jejich středem, ale jen zleva či zprava.
Běžel jsem již pár velkých závodů, ale nikde jsem nezaregistroval, aby běžce takto organizátoři předem informovali o nevidomém ve startovním poli.

Přišla ta chvíle a byl tu start. Čelovky rozsvíceny a hurá na trať. Počasí nakonec bylo nádherné. Vlahý vlhký vzduch a spousta vůní z odpařujícího se nočního lesa. Běželi jsme dobře a já si užíval bahno, kaluže a nerovnosti. Jitka trochu kličkovala, ale do pár kaluží také skočila. Sledovat fáborky na stromech, šipky na křižovatkách, sledovat cestu jen za svitu čelovky, dávat pozor na ostatní běžce a samozřejmě na mně, byl opravdu neskutečný výkon.

Mnoho běžcům se stalo, že lehce bloudili, když přeběhli odbočku. Ani nám se tohle nevyhnulo a asi dvacet běžců, kteří běželi za naším světlem, jsme zavedli na špatnou cestu. Nevyplatí se striktně věřit tomu, kdo běží první a svítí na cestu. Bylo to ale jen něco přes třista metrů tam a poté zpět na křižovatku, kde jsme již správnou odbočku trefili.

Noční les měl své kouzlo, které se ani do řádků nedá vepsat, a opravdu moc všem doporučuji si to někdy zkusit vyběhnout v noci. Je to úplně jiný zážitek než ve dne. Zvládli jsme to a naše přání, zaběhnout závod za méně než dvě hodiny se podařilo, přestože jsme naměřili přes 17 a půl kilometru.

Špinaví, mokří, ale šťastní konverzujeme s organizátory a děkujeme za krásný závod.
Posilňujeme se výborným pečeným masem a živě si vyprávíme zážitky s kamarády, ale i s úplně cizími běžci. Vlastně, my běžci si nejsme nikdy cizí. Po půlnoční tombole se v doprovodu kamarádů vracíme opět zpět k Jitce a Martinovi domů.

Za celou éru mého běhání byl tohle jeden z nevšedních zážitků, které si budu dlouho pamatovat a vzpomínat na něj s úsměvem na rtech. Byl to první závod, kde jsme měli na startovní listině tým Konečně společně a myslím, že jsme náš spolek reprezentovali dobře.